Naftové kupé řady 123 vzniklo kvůli americkému limitu spotřeby vozového parku

Kupé řady 123 ukázala továrna v březnu 1977 v Ženevě a nabídka začala třemi zážehovými typy. O půl roku později k nim přibyl čtvrtý, který se do evropského ceníku nikdy nedostal: naftové 300 CD s pětiválcem OM 617.

Místo ceny věta o tom, že se vůz nedodává

Typový list archivu značky vede 300 CD jako typ 123.150 s motorem 617.912. Předsérie běžela od května 1977, sériová výroba od září téhož roku do srpna 1981. V kolonce poznámky k typu stojí, že jde o vývozní model pro Severní Ameriku, a v oddílu cen, kde ostatní typy mají řadu částek po měsících, jediná věta: v Německu se nedodává.

Vyrobilo se ho 7 502 kusů. Nástupce, 300 CD Turbodiesel (typ 123.153, motor 617.952), se vyráběl od července 1981 do srpna 1985 a přidal dalších 8 007. Součet obou čísel dá 15 509, tedy přesně to, co přehled kupé uvádí jako počet naftových dvoudveřových vozů celé řady. Dílčí a souhrnné číslo tu sedí na kus – ten součet je ovšem náš, archiv ho nedělá.

Kupé se za osm let vyrobilo 99 884. Naftový pětiválec mělo tedy necelých šestnáct procent z nich – i tenhle podíl je náš –, a v Evropě se neprodávalo ani jedno.

Limit, který se počítal z celé nabídky

Důvod archiv nezamlčuje. V přehledu kupé stojí, že se tím vývojem sledovalo snížení corporate average fuel economy, tedy průměrné spotřeby všech modelů, které Mercedes-Benz ve Spojených státech nabízel, aby výrobce vyhověl nové vládní mezi. Samotný archiv o tom voze píše jako o „neobvyklém, téměř bizarním modelu“ (překlad náš) a dodává, že se od něj kvůli tamním rychlostním omezením nejvyšší rychlost nečekala.

Jak přísná ta mez byla, se dá dohledat dodnes. Předpis 49 CFR 531.5 má v tabulce i dobové modelové roky: 18,0 mpg pro rok 1978, 19,0 pro 1979, 20,0 pro 1980, 22,0 pro 1981, 24,0 pro 1982, 26,0 pro 1983, 27,0 pro 1984 a 27,5 pro 1985. Po přepočtu na americký galon to je 13,1 litru na sto kilometrů pro rok 1978 a 8,6 litru pro rok 1985; přepočet je náš, předpis jednotky SI nezná. Znění je dnešní – tehdejší text úřad na webu nemá, takže se dobová podoba předpisu takhle doložit nedá.

Americký vůz měl jiná čísla než evropský sedan

Naftové kupé nebylo sedan se dvěma dveřmi navíc. Proti sedanu 300 D mělo kratší rozvor (2 710 proti 2 795 mm) a větší nádrž: 80 místo 65 litrů. Čtyřstupňový automat měl v základní výbavě, kdežto evropský sedan se řadil ručně a automat si u něj kupující připlácel. Posilovač řízení vede typový list u obou vozů bez výhrady.

Výkon se liší taky. Typový list kupé dává 58 kW při 4 400/min a od září 1979 64 kW při 4 200/min, kdežto sedan 59 kW při 4 000 a po téže úpravě 65 kW při 4 400. Rozdíl je jeden kilowatt a jiné otáčky. Pozor ale na to, že přehledový text archivu má u kupé 80 a 88 koní, což jsou přesně údaje sedanu; s vlastním typovým listem si tedy archiv v tomhle protiřečí a jistější jsou kilowatty z listu.

Nejvyšší rychlost 143 km/h, po úpravě vstřikovacího čerpadla v září 1979 pak 150. Zrychlení z nuly na stovku 20,8, respektive 19,2 s. Jsou to tatáž čísla, jaká má v listu sedan s automatem. Ručně řazený sedan jel o pět kilometrů v hodině rychleji a na stovku potřeboval o necelou sekundu méně, po úpravě čerpadla o půldruhé. Trojici spotřeb podle směrnice 80/1268/EHS, jakou mají evropské typy, u kupé nenajdete: v řádku stojí jediné číslo, přestože hlavička nad ním slibuje tři, a u přeplňovaného provedení řádek chybí úplně. Evropská zkouška se na voze, který se v Evropě neprodával, nejspíš nedělala – archiv to ale nikde nepíše.

Kvůli turbodieselu zmizel z americké nabídky šestiválec

V létě 1981 přišlo místo 300 CD přeplňované provedení a zůstalo stejně jako předchůdce vyhrazené Severní Americe. Dávalo 89 kW při 4 350/min, od října 1982 pak 92 kW a 250 N·m; nejvyšší rychlost stoupla na 165 a po změně stálého převodu v říjnu 1984 na 170 km/h. Stovku zvládlo za čtrnáct sekund, tedy o pět sekund dřív než pozdější atmosférické provedení. Dmychadla na ten motor dodávali postupně dva výrobci, Garrett a KKK.

Dopad na zbytek nabídky popisuje přehled kupé natvrdo: kvůli zpřísněné mezi skončil v modelovém roce 1982 vývoz typů 280 E a 280 CE do Spojených států a nahradil je právě turbodiesel, který proti emisně vybavenému benzinovému šestiválci ztrácel jen dvacet koní. Anglická Wikipedie to v oddílu o severoamerickém prodeji potvrzuje a opírá o dobovou ročenku Road & Track z roku 1981; větu, že se obě naftová kupé prodávala jen ve Spojených státech, tam ale nedoprovází žádný pramen a archiv značky mluví o Severní Americe, tedy včetně Kanady.

Stejnou úvahu použila značka i u třídy S: turbodmychadlo na stávající pětiválec z menšího vozu místo vývoje vlastního naftového šestiválce, protože takhle vyšla kratší doba vývoje i nižší náklady.

Kdo dnes v Evropě potká naftové kupé řady 123, dívá se na dovezený kus. Jiná cesta k němu nevedla ani v době, kdy se vyráběl.

Zdroje

• Mercedes-Benz Public Archive: 123 series coupés, 1977–1985 (přehled řady a počty kusů)
• Typový list 300 CD / C 123 D 30 a 300 CD Turbodiesel / C 123 D 30 A
• 49 CFR 531.5 – Fuel economy standards (eCFR, dnešní znění)
• Mercedes-Benz W123 na anglické Wikipedii, oddíl o severoamerickém prodeji

Podklady archivu značky i text předpisu jsou anglicky; citace jsou přeložené a čísla ověřená proti původnímu znění.