Pedál ruční brzdy W123 smí sjet nejvýš o čtyři zuby z dvanácti, než brzda zabere

Řada 123 má ruční brzdu jako samostatnou bubnovou soustavu uvnitř zadních kotoučů, což pozná každý, kdo jednou sundal zadní kotouč. Co ta soustava má umět v číslech, stojí v tovární dokumentaci – a čtyři listy skupiny 42 se v jednom kroku rozcházejí s dílenskou příručkou, podle které se u nás ty vozy obvykle opravují.

Dvanáct zubů, převod 1 : 35,6 a jedna mez

Tabulka údajů v úkonu 42-540 je krátká. Západková lišta pod pedálem má dvanáct zubů. Celkovému převodu ruční brzdy až po mez rozepnutí dává list hodnotu 1 : 35,6; vůči čemu se ten poměr počítá, v něm nestojí. Brzdný účinek má podle téhož listu začínat po prvním až druhém zubu.

Řádek o tom, kolik zubů je potřeba k zajištění vozu při průměrné síle asi 300 N (30 kp), má číslo ztracené ve skenu. Jinde v témž listu se ale vynoří znovu: při základním seřízení se má pedál dát sešlápnout o čtyři až šest zubů právě při téhle síle.

Nejpoužitelnější věta celého listu je ta poslední z úvodu. Ruční brzda se má seřídit, jakmile jde pedál sešlápnout o víc než čtyři zuby z dvanácti, aniž se dostaví brzdný účinek. To si spočítá řidič na parkovišti, bez zvedáku a bez nářadí.

Haynes měří totéž jinak: pedál má podle něj zabrat mezi druhým a čtvrtým zubem a u vozů s pravostranným řízením, kde je místo pedálu páka, nesmí páka jít vytáhnout o víc než dvě cvaknutí. Rozmezí proti horní mezi. Čtyřka je v obou pramenech stejná, jen tovární list na rozdíl od příručky neříká, kdy je brzda přitažená příliš.

Vlevo se točí zdola nahoru, vpravo shora dolů

Samotné seřízení je práce na deset minut a dělá se přes otvor po šroubu kola. Z každého zadního kola se vyšroubuje jeden kulový lícovaný šroub, kolem se pootočí tak, aby otvor po něm mířil zhruba pětačtyřicet stupňů dopředu a nahoru, a tím otvorem se prostrčí šroubovák velikosti 4,5 mm. Musí projít ráfkem, brzdovým kotoučem i přírubou poloosy, než dosedne na seřizovací kolečko. Kolečkem se čelisti roztahují, dokud se kolo nezastaví; pak se povolí o dva až tři zuby zpět, aby se kolo volně otáčelo.

List u toho má výstrahu, kterou si nikdo nedomyslí: na levé straně vozu se přitahuje pohybem zdola nahoru, na pravé shora dolů. Kdo si směry poplete, čelisti místo přitažení povolí.

Zkouška po seřízení je jednoduchá. Pedál se sešlápne na první zub a čelisti mají v té poloze lehce dosednout.

Na šroub u mezipáky se přitom nesahá

Tady se prameny rozcházejí. Pod podlahou vozu sedí mezipáka, kterou vede lanko od pedálu k zadní nápravě – úkon 42-520 ji vede pod tepelným štítem u výfuku – a na její konzole je seřizovací šroub. Sáhnout na něj při běžném doseřízení tovární list zakazuje; podle něj slouží jen k vyrovnání délek obou lanek.

Haynes končí postup opačně. Když seřízení ani po práci s kolečkem nesedí, má se podle něj dotáhnout lanko šroubem na vyrovnávací páce. Je to tentýž šroub a tentýž případ. Kdo jde podle příručky, udělá krok, který tovární postup jmenuje jako chybu.

Rozhodnout to za čtenáře neumíme – obě větve popisují touž soustavu a ani jedna neuvádí, co se po tom druhém postupu pokazí. Tovární verze je přísnější a drží se toho, že vůle v lanku a vůle mezi čelistmi a bubnem jsou dvě různé věci.

Základní seřízení je jiná práce než doseřízení

Šroub na mezipáce má v továrním postupu vlastní kapitolu. Přijde na řadu, když se vyměnilo lanko nebo celá zadní náprava: nejdřív se povolí úplně, pak se seřídí čelisti kolečkem u kol a teprve nakonec se zašroubovává, dokud pedál nejde sešlápnout o zmíněné čtyři až šest zubů při síle kolem 300 N. Výstupek na šroubu má přitom zůstat svisle.

Rozdíl mezi oběma pracemi je tedy v tom, co se právě opravovalo. Doseřízení sjeté brzdy je otázka koleček u kol. Šroub na lanku je věc montáže.

Čelisti, mazadlo a jedna změna z října 1978

Úkon 42-530 popisuje výměnu čelistí a dává jim tři rozměry: průměr čelisti 160 mm s úchylkou −0,2, vnitřní průměr bubnu 160 mm s úchylkou +0,2 a šířku obložení 25 mm. Hodnota 160 mm (6,3 palce) stojí i v Haynesově tabulce údajů. Ta je ve strojovém přepisu rozsypaná a popisky v ní leží odděleně od čísel, jenže k ničemu jinému než k bubnu se ten rozměr v oddílu o brzdách hodit nemůže.

Na ložiska a kluzné plochy rozpěrné západky jmenuje list tři mazadla: Molykote Paste U, Molykote Paste G Rapid a Liqui Moly Paste 36. Držák brzdy se dotahuje momentem 50 N·m dvěma imbusovými šrouby, na které je potřeba klíč 7 mm.

Právě u nich stojí ročníková změna. Od října 1978 se montují samojisticí a ty se smějí použít jen jednou. Vůz z prvních ročníků je má obyčejné, pozdější samojisticí – jenže po čtyřiceti letech a několika opravách nikdo neručí za to, co v tom voze zůstalo.

Pedál drží dvě matice a řetízek

Pedálové ústrojí je podle úkonu 42-510 uchycené na třech místech: v levém podběhu, vpředu v motorovém prostoru a na držáku přístrojové desky. Matici v podběhu předchází krok, který napoví, kolik místa tam je – list před ním žádá natočit řízení úplně doleva.

Uvolňování má vůz řešené táhlem s řetízkem, které se při demontáži odepíná z uvolňovací páky. V seznamu dílů téhož listu je i spínač výstražné kontrolky a montážní postup končí pokynem vyzkoušet, jestli kontrolka po zapojení funguje. Na přístrojové desce přitom svítí tatáž jako při poruše okruhu.

Z celé té sady čísel si majitel odnese jedno. Čtyři zuby z dvanácti jsou hranice, po které je ruční brzda na seřízení. Většina ostatních čísel z těch listů chce zvednutý vůz a sundaný kotouč, tohle jedno se dá ověřit vsedě za volantem.

Zdroje

• Tovární dokumentační sada StarTek pro řadu 123, listy Chassis/42-510, 42-520, 42-530 a 42-540 (archive.org)
• Larry Warren, John H. Haynes: Mercedes-Benz Diesel 123 Series 1976 thru 1985, kapitola 9, oddíly 10 a 11 a tabulka údajů (Haynes Repair Manual, 1986, archive.org)
• Mercedes-Benz Baureihe 123 – německá Wikipedie

Anglicky psané podklady jsme přeložili a přeformulovali, čísla ověřovali proti nim. Popsané postupy pocházejí z dokumentace, ne z vlastní práce na voze.