Z výroby nýtované kování opěradla W123 se v dílně montuje na šrouby

Opěradlo se ve W123 sklápí kolečkem po straně sedáku a celý ten mechanismus sedí v jednom kusu – v kování, které spojuje rám sedáku s rámem opěradla. Dokud drží, nikdo o něm neví. Když se rozjede, zjistí opravář v továrním postupu jednu nepříjemnost: kování k opěradlu nedrží šrouby, ale nýty.

Nejdřív ven se sedadlem, pak teprve k nýtům

Úkon 91-120 začíná odkazem na dva sousední listy: sedadlo musí z vozu ven. List 91-100 má v hlavičce sedadlo řidiče a dělí se na oddíl pro sedan a pro kupé. Druhý list, na který úkon posílá, je 91-110 – a čemu patří, se ze skenu nepozná, protože jeho hlavička se do textové podoby nedostala ani v jedné ze dvou kopií sady. Postup v něm je kratší a tažná pružina v něm nefiguruje vůbec.

Postup má pár míst, kde se dá něco pokazit. Sedadlo se dá do nejvyšší polohy a dopředu, pak se hákem odpojí tažná pružina – ta je pod předpětím, takže hák není libovůle, ale nářadí. Vyšroubuje se šroub na kluzné liště, ta se vysune z kování, povolí se zadní šrouby vodicích lišt; vozy bez výškového stavění sedadla mají navíc jeden šroub na bočnici. Pak se sedadlo dá do nejnižší polohy, posune dozadu, vyšroubují se přední šrouby lišt a sedadlo jde z vozu.

Při zpětné montáži vypadá nejmenší detail nejužitečněji: obě vodicí lišty se posunou dopředu a tažná pružina se zachytí gumovým kroužkem, aby držela na místě, než se sedadlo usadí. Kluzná lišta se přitom zavádí otvorem v kování opěradla a šroubuje se jen vzadu.

Kupé má v témže listu vlastní oddíl a liší se jednou věcí: před zvednutím sedadla se z nátrubku stáhne podtlakové vedení, které ovládá zajištění sklopeného opěradla.

Haynes vede demontáž sedadel v kapitole 11, oddílu 30 a shoduje se s továrnou v pořadí i v detailech, včetně šroubu navíc u vozů bez výškového stavění a podtlaku u kupé. Navíc popisuje levé a pravé sedadlo zvlášť: u pravého se místo zadních šroubů vodicí lišty vyšroubují dva šrouby v bočním držáku.

Tři nýty a vrták 8,2 milimetru

Vlastní kování se odkrývá odspodu. Kolečko sklápění se sundá klínem, zvedne se krytka na přední části kování, vyšroubují se šrouby po obou stranách rámu sedáku a sundá se potah – nejdřív vzadu na opěradle, pak po stranách odshora. Teprve pod ním jsou vidět tři nýty, kterými kování drží.

Ty se vytáhnou a zpátky se už nedávají. Tovární list žádá při montáži vyvrtat stávající otvory po nýtech vrtákem o průměru 8,2 mm, a to na opěradle i na novém kování. Nýtové hlavy přivařené zevnitř k rámu opěradla se přitom odstraňovat nemusejí.

Pak se mezi levé a pravé kování nasadí spojovací hřídel – obě strany opěradla jsou svázané a sklápějí se společně – a opěradlo se ke kování přišroubuje šrouby M8 × 20 s maticemi. K tomu list předepisuje zajišťovací lepidlo Omnifit 80 L pod číslem 002 989 09 71. Že se dnes ta dvě čísla ještě objednají, z dobového listu nevyplývá; říká jen, co se do toho spoje tehdy dávalo.

Postup, který má jen jeden pramen

Dílenská příručka Haynes končí u vyndaného sedadla. Slovo reclining se v jejím textu k naftové řadě 123 nevyskytuje ani jednou a zajišťovací lepidlo zmiňuje třikrát, pokaždé u jiné práce – Omnifit v ní nepadne vůbec. Na výměnu kování opěradla tedy druhý nezávislý pramen není a čísla v předchozím oddílu stojí na samotném továrním listu.

Je to rozdíl proti většině prací na téhle řadě, kde se obě příručky překrývají a jedna druhou opravuje. Tady se dá ověřit jen to, co kolem kování leží: demontáž sedadla, pořadí kroků, podtlak u kupé.

Proč se ke kování vůbec leze

Kupní příručka klubu VDH popisuje sedadla řady 123 nesmlouvavě. Sedadla řidiče se podle ní během výroby postupně „vylepšovala k horšímu“: u druhé série, tedy u vozů zhruba od září 1979, přišlo pružinové jádro, které předčasně sesedá, a celolátkové sedáky i opěradla se prodírají dřív než provedení s koženkovými boky.

Klub k tomu dělí výrobu podle opěrek hlavy: první série do září 1979 má velké „ušáky“, které příručka označuje za tvrdé jako beton, druhá výrazně menší měkké opěrky a třetí od září 1982 se pozná mimo jiné tím, že u látkové výbavy je potažená celá plocha sedáku.

Tvrdost výplně přitom není opotřebení. Dobové katalogy Mercedesu popisovaly stavbu sedadla ze sedmi vrstev a tvrdší výplň obhajovaly tím, že měkké polstrování podle výzkumů unavuje. Co se za čtyřicet let unavilo doopravdy, je pružinové jádro pod ní – a kování, které drží opěradlo v úhlu.

Zdroje

• Tovární dokumentační sada StarTek pro řadu 123 – listy Chassis/91-100, 91-110 a 91-120
• Haynes: Mercedes-Benz Diesel 123 Series 1976–1985 – kapitola 11, oddíl 30
• Kupní příručka klubu VDH k řadě 123

Tovární listy i Haynes jsou anglicky, kupní příručka německy. Čísla a postupy jsou z nich přejaté, text je vlastní; citovaná slova příručky VDH jsou přeložená.