Přeskočit na obsah
w123.cz Mercedes-Benz · dílna · historie · technika

W123 Historie a zajímavosti 3 min čtení

Maraton Londýn–Sydney 1977 vyhrál Mercedes-Benz 280 E a druhý dojel další vůz téhož typu

Druhé vydání maratonu z Londýna do Sydney v roce 1977 ovládly takřka sériové sedany 280 E řady W123: obsadily první dvě místa a čtyři z šesti dojely v první desítce. Vítěz Andrew Cowan zopakoval svůj úspěch z roku 1968, kdy vyhrál první ročník.

Rallyový Mercedes-Benz 280 E se startovním číslem 33 v muzeu
Vítězný vůz 280 E se startovním číslem 33 posádky Cowan, Malkin a Broad, vystavený v muzeu Mercedes-Benz ve Stuttgartu. Foto: Valder137, Wikimedia Commons (CC BY 2.0)

Před budovou opery v Sydney skončil 28. září 1977 druhý maraton z Londýna do Sydney a na prvních dvou místech stály sedany 280 E řady W123. Vyhrál Andrew Cowan s Colinem Malkinem a Mikem Broadem, druhý dojel Tony Fowkes s Peterem O’Gormanem.

Prameny se u posledního dne o jeden liší: přehledové heslo na anglické Wikipedii vede konec 27. září, text Daimleru i titul knihy jednoho z účastníků píšou 28. září. Na pořadí v cíli se shodují všechny.

Druhý pokus o nejdelší rallye světa

První maraton Londýn–Sydney se jel v roce 1968 a vyhrál ho také Cowan, tehdy s vozem Hillman Hunter. Druhé vydání uspořádal reklamní podnikatel Wylton Dickson a zaplatily ho aerolinky Singapore Airlines, které slavily třicet let od založení. Podnik se už v roce 1976 ohlašoval jako nejdelší automobilová rallye historie.

Trasa začínala 14. srpna 1977 před londýnskou operou Covent Garden a měřila kolem 30 000 kilometrů přes tři světadíly a dělila se na 30 etap; součástí byly tři přeplavby po moři. Prvních dvanáct dní vedlo Evropou a Asií, pak se vozy přeplavily z Indie do Malajsie, projely přes Singapur a lodí pokračovaly do Austrálie na závěrečných sedm dní. Ze 69 posádek na startu jich do Sydney dojelo 47.

Šest vozů 280 E a mezi nimi Jean Todt

Mercedes oficiálně tovární tým nepřihlásil. Šest soukromě přihlášených sedanů 280 E ale dostalo od továrny výraznou podporu, kterou řídil inženýr Erich Waxenberger. Cowan jel s číslem 33 za tým společnosti Rank Organisation, Fowkes za tým Johnson Rally Wax; další vozy přihlásili soukromníci Herbert Kleint, Joachim Warmbold, Alfred Kling a Wolfgang Mauch.

V posádce Joachima Warmbolda seděl Jean Todt, pozdější šéf týmu Ferrari a prezident automobilové federace FIA. Jeho vůz do cíle nedojel: mezi 47 posádkami ve výsledkové listině není.

Vyšší podvozek a převodovka z třídy S

Základem zůstal sériový vůz. Na přípravě se podle textu Daimleru podílelo osm zkušebních oddělení; auta dostala patnáctipalcová kola, sportovní tlumiče a takzvané tropické pružiny, obojí z běžné příplatkové nabídky. Světlá výška tím vzrostla o 35 milimetrů. Po zkouškách na vojenském cvičišti v Bagshotu se navíc zesílila horní i dolní část šikmých ramen zadní nápravy.

Místo sériové převodovky dostaly vozy čtyřstupňovou ruční skříň z osmiválcových vozů třídy S řady W116 a místo předního nárazníku odolnou pískovou desku. Počítalo se i s palivem: benzin podél trasy mohl mít oktanové číslo jen 82, takže se upravilo zapalování a do vozu přibyla přídavná nádrž, ze které se do místního benzinu přimíchávalo kvalitnější palivo. Obě britské posádky jely s levostranným řízením, aby se vozy shodovaly v servisu i dílech.

Servis od Milána po Alice Springs

Podél celé trasy stály servisní základny značky, namátkou Milán, Istanbul, Teherán, Kábul, Dillí, Singapur, Perth nebo Alice Springs. Z Persie do Indie doprovázel rallye servisní 280 E, který řídili Waxenberger s Joachimem Tilgnerem; na australské pouštní úseky nasadil Mercedes nákladní Unimog.

V cíli čtyři z šesti

Pořadí se počítalo součtem penalizací. Cowan jich nasbíral dvě hodiny, 42 minut a 18 sekund, druhý Fowkes tři hodiny, 37 minut a 22 sekund. Třetí skončil Paddy Hopkirk s Citroënem CX2400. Ze zbývajících vozů 280 E dojel Alfred Kling šestý a Herbert Kleint osmý, takže čtyři z šesti nasazených sedanů skončily v první desítce.

Předseda představenstva Daimler-Benz Joachim Zahn na oslavě ve Stuttgartu vyzdvihl, že si vozy vedle sportovní výdrže udržely i pohodlí a spolehlivost. Vítězný vůz je vystavený v muzeu Mercedes-Benz ve Stuttgartu a značka na úspěch navázala: v letech 1978 až 1980 nasazovala v Jižní Americe a Africe rallyová kupé SLC řady C 107.

Zdroje

Podklady jsou anglické; článek je překládá a přeformulovává.

Dál k tématu

  1. Prospekt z listopadu 1983 vypisuje položku po položce, co se dalo k řadě 123 objednat pro taxislužbu: přípravu pro taxametr a vysílačku, zásuvku pro střešní znak, gumovou podlahu…

    W123 / S123 / V123 Historie a zajímavosti

  2. Mercedes W124 vystřídal W123 v prosinci 1984 a na první pohled to vypadá jako plynulé pokračování. Firemní archiv ale říká něco jiného: z motorů předchůdce přešly jen zážehové…

    W123 / W124 Historie a zajímavosti

  3. Řada W114/W115, přezdívaná Strich-Acht, přinesla v roce 1968 zadní nápravu se šikmými vlečenými rameny, kotoučové brzdy na všech kolech a vpředu kulové klouby místo čepů. Nástupce…

    W123 / W114 / W115 Historie a zajímavosti

  4. Sedadla ve W123 nejsou měkká a podle dobových katalogů Mercedesu to není opotřebením. Výrobce psal, že sedák stojí ze sedmi vrstev nad ocelovým pružinovým jádrem a že výplň je…

    W123 Historie a zajímavosti